Hungerstein

Německým pojmem hungerstein, česky „hladový kámen“, byly v minulosti označovány výrazné balvany či části skalního podloží, vystupující z koryt řek za velmi nízkých stavů vody. Nedostatek vody, způsobený dlouhodobým suchem, znamenal většinou nízkou úrodu a následnou bídu a hlad. Na tyto kameny byly zaznamenávány letopočty a značky minimální hladiny vody jako svědectví pro budoucí generace. Nejznámější hungerstein v Čechách se nachází na řece Labi v Děčíně blízko Tyršova mostu. Jde o jednu z nejstarších hydrologických památek ve střední Evropě (nejstarší záznam byl z roku 1159). Původní německý nápis z roku 1800 „Wenn du mich siehst, dann weine“ („Spatříš-li mne, zaplač“) byl i s několika staršími záznamy postupně vydřen či odlomen příležitostně kotvícími plavidly. V roce 1911 byl nápis obnoven Franzem Mayerem, který dal také kámen obezdít pískovcovými bloky. V roce 1938 nechal údajně František Sigmund, majitel továrny na pumpy v Lutíně, vytesat na kámen reklamní slogan „Neplač holka, nenaříkej, když je sucho, pole stříkej“, který je částečně čitelný dodnes. Nejstarší dochovaný (a dodnes čitelný) záznam je z roku 1616. Kromě děčínského kamene se na Labi nachází dalších osm hladových kamenů, ze kterých většina leží na území Německa. Legenda praví, že když hladový kámen zůstane dlouho skrytý lidským zrakům, nastane čas blahobytu. V tom případě je však blahobytu nás i na celém světě v nedohlednu. Odborníci z NASA na tento problém upozorňují již několik let. Přesto se však nejen v západním světě vodou neskutečně plýtvá. Např. na zavlažování velkých golfových hřišť se často používá podobné množství vody, jako je měsíční spotřeba malého města. Předseda představenstva Svazu vodního hospodářství ČR Petr Kubala v rozhovoru pro Český rozhlas z 16. 8. 2016 říká: „Dotkne se to (nedostatek vody) už generace, která teď chodí na základní školu. Až jim bude 35, budou rozhodovat o docela závažných problémech.“
Tanečně-pohybová inscenace Hungerstein na tento problém poukazuje pomocí fiktivního příběhu, ve kterém máme možnost nahlédnout do budoucnosti Černovické čtvrti a zažít, jak by život zde vypadal, kdyby na celém světě došly zásoby vody, řeka Svitava by vyschla a obyvatelé Černovic by se museli společně rozhodnout, jakým způsobem zajistí svoje přežití. Pro docílení společného komunitního pocitu, tzv. communitas, pracuje inscenace s rituálními prvky, jako je oběť, transformace či živý symbol, a přenese diváky-účastníky na okamžik do významného, příhodného času – kairos, aby byli konfrontování s vlastní zodpovědností vůči vodním zdrojům.

Premiéra: 20. srpna 2016